Modlitba před ikonou

V dnešní uspěchané době, naplněné množstvím obrazů, hlukem a nepřetržitým tokem informací, se ikona stává tichým a prostým místem setkání člověka s Bohem. Ikona není cílem sama o sobě, ale znamením živého vztahu s Bohem — pokud o takový vztah s Bohem skutečně stojíme a chceme Mu otevřít své srdce. Vyžaduje to čas, trpělivost i důvěru, že Bůh je Pánem a Dárcem našeho života. “Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.” (Dt 6,5)

Stačí se zastavit, ztišit se a spočinout před ikonou v mlčení. Nechat k sobě promlouvat toho, kdo je za ikonou přítomen. Dívat se a zároveň být viděn. Církevní tradice říká, že skrze ikonu na nás hledí sám Bůh, přesvatá Bohorodička i svatí. Skrze ni člověka vnímají a nesou jej ve své modlitbě. Stačí jen tiše vyslovit: „Pane, smiluj se,“ nebo modlitbu Páně, některý z žalmů – anebo jen setrvat v Boží přítomnosti — i to je modlitba. “Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – tvo vše mocí – Ducha Páně.” (2 Koř 3,18)

Ne vždy ihned, ale postupně se srdce učí vnímat toho, kdo je za ikonou, a naslouchat jeho tichému hlasu. Člověk nachází pokoj, ztišení mysli a útěchu a — jak věříme — i proměnu srdce. “ Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,20) Může se zrodit touha odpouštět, více milovat a hlouběji hledat Boha. Vnitřní život začne růst a dozrávat. Říká se, že „Ikona se nemění — ale člověk, který před ní stojí, ano.“

Kéž nám k tomu Bůh žehná