Ikona slouží k modlitbě. Není pouhým obrazem ani dekorací, kolem níž člověk prochází bez povšimnutí. Je posvátným znamením, které v modlitbě uvádí do živého vztahu s tím, koho zobrazuje — Kristem, Bohorodičkou a svatými. Otevírá nám pomyslné okno do duchovní reality a učí nás tichosti, úžasu a kontemplaci.
Je neoddělitelně spojena s životem církve — s její vírou, liturgií, tradicí i duchovním životem. Duch svatý, jenž inspiroval autory Písma svatého, oživuje také tradici církve, jejíž součástí je i ikonografie.
“Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení” (2 Tim 3,16)
Na tvorbu ikony se ikonopisec připravuje modlitbou, rozjímáním, půstem a přijímáním svátostí. Prosí o očištění svého srdce i svých rukou a zcela se odevzdává Božímu vedení.
“Stvoř mi čisté srdce, Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti” (Žl 51,12)
Proto se ten, kdo píše ikonu, svěřuje vedení Ducha svatého a nechává se jím vést jako nástroj Boží milosti.
Během tvorby zůstává v modlitbě a půstu za toho, komu je ikona určena. Nevkládá do tvorby své emoce ani osobní ambice, sám ustupuje do pozadí.
“On musí růst, já však se menšit” (Jan 3,30)
Ikonu ani nepodepisuje. Jeho postoj má být postojem služebníka, který se sklání před Boží velikostí a s vděčností děkuje za milost, kterou mu Bůh dal — že smí tvořit ikony k Jeho slávě a k duchovnímu užitku člověka.
Modlitba byzantského ikonopisce před zahájením práce:
„Pane Ježíši Kriste, jednorozený Synu věčného Otce, řekl jsi:‚Beze mne nemůžete činit nic.‘ S vírou přijímám Tvá slova, Pane, a skláním se před Tvou dobrotou. Pomoz mi dokončit dílo, které se chystám začít k Tvé slávě: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“
Každá dokončená ikona je předkládána k požehnání knězi, aby skrze ni Bůh udílel své požehnání a milost tomu, kdo se před ní modlí, aby utišila mysl, otevřela srdce a vedla člověka k hlubšímu setkání s Bohem.