V dnešní uspěchané době, naplněné množstvím obrazů, hlukem a nepřetržitým tokem informací, se ikona stává tichým a prostým místem setkání člověka s Bohem. Ikona není cílem sama o sobě, ale znamením živého vztahu s Bohem — pokud o takový vztah s Bohem skutečně stojíme a chceme Mu otevřít své srdce. Vyžaduje to čas, trpělivost i důvěru, že Bůh je Pánem a Dárcem našeho života. “Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.” (Dt 6,5)

Stačí se zastavit, ztišit se a spočinout před ikonou v mlčení. Nechat k sobě promlouvat toho, kdo je za ikonou přítomen. Dívat se a zároveň být viděn. Církevní tradice říká, že skrze ikonu na nás hledí sám Bůh, přesvatá Bohorodička i svatí. Skrze ni člověka vnímají a nesou jej ve své modlitbě. Stačí jen tiše vyslovit: „Pane, smiluj se,“ nebo modlitbu Páně, některý z žalmů – anebo jen setrvat v Boží přítomnosti — i to je modlitba. “Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – tvo vše mocí – Ducha Páně.” (2 Koř 3,18)

Ne vždy ihned, ale postupně se srdce učí vnímat toho, kdo je za ikonou, a naslouchat jeho tichému hlasu. Člověk nachází pokoj, ztišení mysli a útěchu a — jak věříme — i proměnu srdce. “ Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,20) Může se zrodit touha odpouštět, více milovat a hlouběji hledat Boha. Vnitřní život začne růst a dozrávat. Říká se, že „Ikona se nemění — ale člověk, který před ní stojí, ano.“

Kéž nám k tomu Bůh žehná

Je neoddělitelně spojena s životem církve — s její vírou, liturgií, tradicí i duchovním životem. Duch svatý, jenž inspiroval autory Písma svatého, oživuje také tradici církve, jejíž součástí je i ikonografie.

“Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení” (2 Tim 3,16)

Na tvorbu ikony se ikonopisec připravuje modlitbou, rozjímáním, půstem a přijímáním svátostí. Prosí o očištění svého srdce i svých rukou a zcela se odevzdává Božímu vedení.

“Stvoř mi čisté srdce, Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti” (Žl 51,12)

Proto se ten, kdo píše ikonu, svěřuje vedení Ducha svatého a nechává se jím vést jako nástroj Boží milosti.

Během tvorby zůstává v modlitbě a půstu za toho, komu je ikona určena. Nevkládá do tvorby své emoce ani osobní ambice, sám ustupuje do pozadí.

“On musí růst, já však se menšit” (Jan 3,30)

Ikonu ani nepodepisuje. Jeho postoj má být postojem služebníka, který se sklání před Boží velikostí a s vděčností děkuje za milost, kterou mu Bůh dal — že smí tvořit ikony k Jeho slávě a k duchovnímu užitku člověka.