„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 Jan 1,1)
Ikona je víc než obraz. Je zjevenou Boží pravdou, teologií v barvách. Jak formuloval sedmý ekumenický koncil, evangelium hlásá Krista slovy, zatímco ikona jej zpřítomňuje obrazem. Obojí vede člověka ke stejné skutečnosti, ke stejné pravdě – k osobě Ježíše Krista a tajemství spásy. Zatímco evangelium k nám přichází skrze čtení a naslouchání, ikona promlouvá skrze nazírání a kontemplaci. Proto se v tradici říká, že ikona se „píše“, neboť je evangeliem vyjádřeným barvami.
Teologický základ pravoslavné ikony spočívá v tajemství vtělení. Syn Boží přijal lidskou přirozenost a stal se viditelným člověkem. Vstoupil do našeho světa, abychom se s Bohem mohli setkat „tváří v tvář“. Právě toto zpřítomnění neviditelného v lidském těle otevřelo cestu k zobrazování Krista jako svědectví naší víry.
Ikona má v církvi význam liturgický i dogmatický, a proto musí odpovídat Písmu svatému i tradici. Při její tvorbě není možné nechat se vést pouhou fantazií nebo osobním výkladem. Pravoslavné ikony se tedy píší v souladu s církevním kánonem a podle vzorů, které nám zanechali svatí ikonopisci. Píší se tradiční technikou podle pravidel byzantské tradice. Jak říká sv. Simeon ze Soluně: „Znázorňujte barvami podle tradice; tento obraz je pravdivý jako Písmo v knihách a spočívá na něm Boží milost, protože to, co zobrazuje, je svaté.“
Křesťanské umění bylo již od prvních století hluboce symbolické a tato tradice prostupuje celou ikonografii. Nic zde není náhodné. Barvy, gesta, pozadí i jednotlivé předměty k nám promlouvají symbolickým jazykem, který bude na těchto stránkách postupně odkrýván.
Z této bohaté symboliky si povšimněme tři prvky: zlato, prostor a čas.
- Zlato symbolizuje Boží světlo: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.“ (1 Jan 1,5) Zlato není vnímáno jako barva, ale jako prostředek k vyjádření toho, co je fyzickým očím neviditelné – skutečnosti prozářené Boží mocí a milostí. Stejně jako zlato získává svůj lesk v ohni, i lidské srdce se očišťuje skrze lásku.
- Prostor v ikonách definuje tzv. obrácená perspektiva. Nejde o nedostatek malířské dovednosti, ale o vědomý duchovní princip. Ikona nenapodobuje fyzickou realitu, ale otevírá okno do reality duchovní. Člověk zde není pouhým pozorovatelem zvenčí, ale je „vtahován“ do děje. Ikona se otevírá směrem k divákovi a zve ho k duchovnímu setkání.
- Čas je na ikoně zobrazen jako nadčasová skutečnost. Často spojuje několik dějů do jedné kompozice a stejná postava se může objevit i vícekrát v různých částech obrazu. Čas je zde chápán v perspektivě liturgické a věčné, což nejčastěji vidíme u ikon svátků.
Klaníme se jedině Bohu. Když projevujeme úctu ikoně, neuctíváme dřevěnou desku ani zlato, ale osobu, kterou ikona zobrazuje – Krista, Matku Boží či svaté. Ikona nám pomáhá vstoupit do modlitby, otevřít srdce Boží přítomnosti a navázat duchovní vztah. K tomu je však zapotřebí náš čas, trpělivost a důvěra. Právě v tichém spočinutí před ikonou můžeme začít slyšet to, co nelze vyslovit slovy. Možná právě tam začne proměna našeho srdce…
Kéž nám k tomu Bůh žehná.