Modlitba před ikonou

V dnešní uspěchané době, naplněné množstvím obrazů, hlukem a nepřetržitým tokem informací, se ikona stává tichým a prostým místem setkání člověka s Bohem. Ikona není cílem sama o sobě, ale znamením živého vztahu s Bohem — pokud o takový vztah s Bohem skutečně stojíme a chceme Mu otevřít své srdce. Vyžaduje to čas, trpělivost i důvěru, že Bůh je Pánem a Dárcem našeho života. “Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.” (Dt 6,5)

Stačí se zastavit, ztišit se a spočinout před ikonou v mlčení. Nechat k sobě promlouvat toho, kdo je za ikonou přítomen. Dívat se a zároveň být viděn. Církevní tradice říká, že skrze ikonu na nás hledí sám Bůh, přesvatá Bohorodička i svatí. Skrze ni člověka vnímají a nesou jej ve své modlitbě. Stačí jen tiše vyslovit: „Pane, smiluj se,“ nebo modlitbu Páně, některý z žalmů – anebo jen setrvat v Boží přítomnosti — i to je modlitba. “Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – tvo vše mocí – Ducha Páně.” (2 Koř 3,18)

Ne vždy ihned, ale postupně se srdce učí vnímat toho, kdo je za ikonou, a naslouchat jeho tichému hlasu. Člověk nachází pokoj, ztišení mysli a útěchu a — jak věříme — i proměnu srdce. “ Hle, stojím přede dveřmi a tluču, zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou” (Zj 3,20) Může se zrodit touha odpouštět, více milovat a hlouběji hledat Boha. Vnitřní život začne růst a dozrávat. Říká se, že „Ikona se nemění — ale člověk, který před ní stojí, ano.“

Kéž nám k tomu Bůh žehná

”Pane Ježíši Kriste, Synu Boží,
v tichu před Tvou svatou ikonou
otevírám své srdce Tobě.
Daruj mi pokoj mysli, čistotu srdce, posilni mou víru
a dej mi světlo svého svatého Ducha,
abych rostl v lásce a důvěře k Tobě.
Smiluj se nade mnou a veď mě svou cestou. Amen”

Modlitba ikonopisce

Ikona slouží k modlitbě. Není pouhým obrazem ani dekorací, kolem níž člověk prochází bez povšimnutí. Je posvátným znamením, které v modlitbě uvádí do živého vztahu s tím, koho zobrazuje — Kristem, Bohorodičkou a svatými. Otevírá nám pomyslné okno do duchovní reality a učí nás tichosti, úžasu a kontemplaci.

Je neoddělitelně spojena s životem církve — s její vírou, liturgií, tradicí i duchovním životem. Duch svatý, jenž inspiroval autory Písma svatého, oživuje také tradici církve, jejíž součástí je i ikonografie.

“Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení” (2 Tim 3,16)

Na tvorbu ikony se ikonopisec připravuje modlitbou, rozjímáním, půstem a přijímáním svátostí. Prosí o očištění svého srdce i svých rukou a zcela se odevzdává Božímu vedení.

“Stvoř mi čisté srdce, Bože, obnov ve mně ducha vytrvalosti” (Žl 51,12)

Proto se ten, kdo píše ikonu, svěřuje vedení Ducha svatého a nechává se jím vést jako nástroj Boží milosti.

Během tvorby zůstává v modlitbě a půstu za toho, komu je ikona určena. Nevkládá do tvorby své emoce ani osobní ambice, sám ustupuje do pozadí.

“On musí růst, já však se menšit” (Jan 3,30)

Ikonu ani nepodepisuje. Jeho postoj má být postojem služebníka, který se sklání před Boží velikostí a s vděčností děkuje za milost, kterou mu Bůh dal — že smí tvořit ikony k Jeho slávě a k duchovnímu užitku člověka.

Modlitba byzantského ikonopisce před zahájením práce:

„Pane Ježíši Kriste, jednorozený Synu věčného Otce, řekl jsi:‚Beze mne nemůžete činit nic.‘ S vírou přijímám Tvá slova, Pane, a skláním se před Tvou dobrotou. Pomoz mi dokončit dílo, které se chystám začít k Tvé slávě: ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“

Každá dokončená ikona je předkládána k požehnání knězi, aby skrze ni Bůh udílel své požehnání a milost tomu, kdo se před ní modlí, aby utišila mysl, otevřela srdce a vedla člověka k hlubšímu setkání s Bohem.

Technologický postup tvorby ikony

Tvorba pravoslavné ikony vychází z historicky ustálených technologických postupů byzantské tradice, které se formovaly v průběhu staletí v prostředí křesťanské ikonografie. Ikona není pouze uměleckým dílem, ale výsledkem přesně definovaného procesu, v němž se spojují řemeslná preciznost, znalost materiálů, tradice a modlitby. Každá fáze práce má svůj technologický i symbolický význam. Uvádím technologický postup, který používám při tvorbě ručně psané pravoslavné ikony.

Desku, která se má stát ikonou, v modlitbě odevzdávám Pánu, aby vedl mou práci a aby výsledné dílo sloužilo k Jeho slávě a k modlitbě člověka.

1. Příprava dřevěné desky

• Používám dobře vysušené dřevo z lípy nebo topolu.
• Deska může být plná nebo s vydlabanou středovou částí, tzv. kovčeg, může být různých tvarů.
• Povrch impregnuji klihem. Nanáším ho ve třech vrstvách.
• Na desku lepím plátno (pavoloku) namočenou v klihu. Používám jemný bavlněný tarlatan.
• Plátno pečlivě uhladím a nechám vyschnout. Slouží jako vrstva mezi dřevem a levkasem. Pomáhá zabránit praskání podkladu a zároveň vytváří pevný základ pro malbu.

Dřevo nese v sobě paměť stvoření. Připomíná dřevo kříže či archu. Plátno přilepené na desku spojuje hmotu s tím, co má být zjeveno.

2. Příprava levkasu (gessa)

• Levkas je směs křídy a klihu tvořící bílý, savý podklad pro malbu.
• Do směsi přidávám změkčující složky – med a olifu.
• Nanáším jej ve dvanácti tenkých vrstvách.
• Po každých třech vrstvách povrch brousím.
• Poslední vrstvu leštím do hladkého povrchu bez nerovností.
• Jeho úkolem je pevně spojit desku s vrstvou malby. Musí být pevný, rovnoměrně bílý, jednotný, hladký, bez škrábanců.

Levkas je jako prázdnota připravena přijmout a nést světlo. Dvanáct vrstev připomíná dvanáct kmenů Izraele a dvanáct apoštolů.

3. Přenos kresby

• Kresbu přenáším z předlohy na připravený levkas.
• Pro zachování tradice používám předlohy starých mistrů ikonopisu.
• Obrysy obtahuji tuší a linie zvýrazňuji rydlem.
• Pokud ikona nese ornamenty, ryji je do levkasu již v této fázi.

Každý obrys kresby je začátkem zjevení.

4. Zlacení

Používám starobylou techniku zlacení na poliment. V začátcích jsem používala také zlacení na mixtion.

• Vodní zlacení (poliment):
• • Na levkas nanáším v několika vrstvách poliment.
• • Zlato pokládám na alkoholem aktivovaný povrch.
• • Po zaschnutí je možné zlato leštit achátem.

• Olejové zlacení (mixtion):
• • Povrch levkasu se uzavírá šelakem.
• • Nanese se mixtion a po dosažení správného času se pokládají plátky zlata.

Zlato je symbolem nestvořeného Božího světla, záře Boží přítomnosti.

5. Příprava vaječné emulze

• Emulze je směsí žloutku, destilované vody a octa.
• Přidávám nardový olej a požehnanou vodu z Jeruzaléma.
• Slouží jako pojivo pro pigmenty, dodává barvám trvanlivost.

Žloutek symbolizuje nový život, voda očištění a pigment světlo.

6. Malba ikony

• K malbě používám vaječnou temperu smíchanou s pigmenty.
• Postupuji od tmavých tónů barev ke světlým.
• Barvu nanáším v tenkých lazurách, které musí důkladně vyschnout.
• Finální světla definují objem a výraz postav.

Prosvětlování je cesta podobná duchovnímu životu: přes postupné očišťování až k sjednocování.

7. Assist (zlaté šrafování)

• Jemné zlaté linie na oděvech Krista a svatých.
• Provádím je pomocí pivního susla nebo bílé vody na zlacení.
• Zlaté šrafování je znamením Boží milosti a světla.

8. Nápisy a svatozář

• Svatozář je zlatý kruh kolem hlavy svaté osoby.
• Nápisy identifikují zobrazené osoby a jsou nedílnou součástí ikony.
• Jméno spojuje obraz s jeho prototypem.

9. Lakování

• Po zaschnutí malby se ikona pokrývá olifou.
• Olifa prohlubuje barvy, sjednocuje povrch a chrání ikonu.

Materiály v ikoně

Dřevo – deska ikony

• Dřevo – nejčastěji lípa, topol, nebo cypřiš. Často se to liší regionálně.
• Dřevo musí být dobře vysušené, ošetřené proti škůdcům, někdy vyztužené, aby se nekroutilo.
• Často se uprostřed desky vytváří  tzv. “kovčeg” nebo “archa” je to mírně  prouhloubený střed desky, kde se vytváří samotná malba.
• Desky mohou mít kromě tradičních tvarů i tvary symbolické: kříž, chrám, kruh.
• Časté jsou diptychy (dvojdílné ikony), které se skládají ze dvou panelů spojených panty a triptychy (trojdílné ikony), složené ze tři panelů spojených panty. Jsou využívané i  jako přenosné – cestovní ikony.

Plátno – pavoloka

• Pavoloka (pavaloka) – tenké lněné nebo bavlněné plátno, které se na desku lepí klihem nebo želatinou.
• Slouží jako mezivrstva mezi dřevem a levkasem.
• Zpevňuje povrch a zabraňuje praskání malby.

Levkas – gesso

• Levkas – bílý křídový podklad, na který se nanáší malba.
• Jedná se o směs křídy (např.bolognská) a živočišního klihu (např. králičího, kožního nebo rybího). Křída musí být velmi jemná, čístá.
• Vytváří hladký, bílý povrch pro malbu.
• Nanáší se v mnoha vrstvách (obvykle osm vrstev a více).
• Mezi jednotlivými vrstvami se povrch brousí a na závěr se vybrousí do dokonale hladkého, bílého povrchu bez kazů.

Poliment – bolus

• Poliment – používá se při vodním zlacení, tzv. zlacení na poliment.
• Jedná se o jemnou jílovou vrstvu, která se smíchá s klihem a vodou  do konzistence smetany.
• Nanáší se v několika vrstvách na levkas a průběžně se brousí .
• Povrch polimentu musí být dokolnale hladký a bez vad. 
• Umožňuje následné leštění zlata achátem do vysokého, až zrcadlového lesku.
• Nejčastěji má červenou barvu, používá se však i žlutý nebo modrý. 

Mixtion

• Mixtion – používá se při olejovém zlacení.
• Jedná se o speciální lepidlo na zlacení, který umožňuje přilepit zlaté plátky bez použití polimentu a vody.
• Existují různé typy s rozdílnou dobou působení (např. 15 min, 3 hod, 12, hod, 24 hod). 
• Lepidlo se nanese na levkasový podklad a po uplynutí stanovené doby působení lze pokládat zlato. 

Zlato

• Zlato – je to velmi tenké plátkové zlato s různou ryzostí a barevným odstínem.  Nejčastější ryzost v ikonách je 22-23,75 karátů.
• Zlato může být: volné (položené na volných plátcích) – řeže se na speciálním pozlacovacím polštáři zlatnickým nožem a nanáší štětcem z veverky na polimentový podklad, transferové (“na papíru” ) – plátek je přichycen na papíru, manipulace je s ním jednodušší a používá se více u olejového zlacení. Práškové zlato a mušlové zlato na linky a drobné detaily.

Nástroje na zlacení

• Achát – je to hladký kámen zasazený nejčastěji do dřevěné rukojeti a slouží k leštění zlata při polimentovém zlacení. Plynulým přejížděním po povrchu se zlato vyleští až do vysokého lesku. Existují různé tvary: Oválný – na větší plochy, špičatý – na detaily a ornamenty, zahnutý – na hůře dostupná místa.
• Rydla jsou nástroje s ostrým hrotem používané k rytí linek a ornamentů do levkasu. 
• Razidla (punzy) jsou malé kovové nástroje s vyrytým vzorem na konci. Vzor se do zlata otiskuje tlakem nebo lehkým poklepem kladívkem. Používají se na  dekorativní vzory, tečkování a zdobení okrajů, svatozáře a pozadí ikony.

Pigmenty

• Pigmenty – jsou jemně mleté barevné prášky.
• Minerální pigmenty jsou nejtradičnější a velmi trvanlivé. Získavají se z nerostů a hornin (např. okry, malachit, azurit, rumělka, lapis lazuli).
• Organické pigmenty pocházejí z rostlin nebo hmyzu. Jsou méně trvanlivé (např. karmín, indigo, šafránová žluť, kraplak).
• Syntetické anorganické pigmenty, jsou dobře stabilní (např. ultramarín, kobaltová modř, titanová běloba).

Pojivo – vaječná tempera

• Vaječná tempera se připravuje z vaječného žloutku, vody a pár kapek octa nebo suchého bílého vína.
• Rychle schne, udržuje stálost barvy a vyznačuje se mimořádnou životností – malba může přetrvat stovky let. Umožňuje práci v lazurách a postupném vrstvení barev.

Štětce 

• Nejčastěji se používají jemné přírodní štětce z veverky, které výborně drží vodu a umožňují hladké tahy bez stop. Jsou ideální pro lazury, přechody a podmalby.
• Štětce z kuny (kolinsky) dobře drží tvar špičky a používají se ke kresbě jemných linek, tváří a rukou. Jsou vhodné na detaily. 
• Obvyklé velikosti: 0-1 pro detaily, 2-3 na tváře i oděvy, 4+větší plochy.
• Kvalitní syntetické štětce, jsou odolné, vhodné na větší plochy a cenově dostupnější. 

Lak

• Tradiční ochranná vrstva laku je olifa – lněný olej, který se nanáší až po úplném zaschnutí malby.
• Prohlubuje barvy, sjednocuje povrch, chrání malbu a vytváří lehký lesk.
• V současnosti bývá často nahrazována syntetickými laky, nebo šelakem.